This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Arany János: Híd-avatás

Portre of Arany János

Híd-avatás (Hungarian)

Szólt a fiú: "Kettő, vagy semmi!"
   És kártya perdül, kártya mén;
Bedobta... késő visszavenni:
   Ez az utolsó tétemény:
   "Egy fiatal élet-remény."

A kártya nem "fest", - a fiúnak
   Vérgyöngy izzad ki homlokán.
Tét elveszett!... ő vándorútnak
   - Most már remény nélkül, magán -
   Indúl a késő éjszakán.

Előtte a folyam, az új hid,
   Még rajta zászlók lengenek:
Ma szentelé föl a komoly hit,
   S vidám zenével körmenet:
   Nyeré "Szűz-Szent-Margit" nevet.

Halad középig, hova záros
   Kapcsát ereszték mesteri;
Éjfélt is a négy parti város
   Tornyában sorra elveri; -
   Lenn, csillagok száz-ezeri.

S amint az óra, csengve, bongva,
   Ki véknyan üt, ki vastagon,
S ő néz a visszás csillagokba:
   Kél egy-egy árnyék a habon:
   Ősz, gyermek, ifju, hajadon.

Elébb csak a fej nő ki állig,
   S körülforog kiváncsian;
Majd az egész termet kiválik
   S ujjonganak mindannyian:
   "Uj hid! avatni mind! vigan."

"Jerünk!... ki kezdje? a galamb-pár!"
   Fehérben ifju és leány
Ölelkezik s a hídon van már:
   "Egymásé a halál után!"
   S buknak, - mint egykor igazán.

Taps várja. - "Most a millióson
   Van a sor: bátran, öregem!" -
"Ha megszökött minden adósom:
   Igy szökni tisztesebb nekem!"
   S elsímul a víz tükre lenn.

Hivatlanul is jönnek aztán
   A harmadik, a negyedik:
"Én a quaternót elszalasztám!"
   "Én a becsűletet, - pedig
   Viseltem négy évtizedig."

S kört körre hány a barna hullám,
   Amint letűnnek, itt vagy ott.
Jön egy fiú: "Én most tanúlám
   Az elsőt; pénzem elfogyott:
   Nem adtak: ugrom hát nagyot!"

Egy tisztes agg, fehér szakállal,
   Lassan a hídra vánszorog:
"Hordozta ez, míg birta vállal,
   A létet: mégis nyomorog! -
   Fogadd be, nyílt örvény-torok!

Unalmas arc, félig kifestve -
   Egy úri nő lomhán kikel:
"Ah, kínos élet: reggel, estve
   Öltözni és vetkezni kell!"
   Ezt is hullámok nyelik el.

Nagy zajjal egy dúlt férfi váza
   Csörtet fel és vigyorgva mond:
"Enyém a hadvezéri pálca,
   Mely megveré Napleont!"
   A többi sugdos: "a bolond!..."

Szurtos fiú ennek nyakába
   Hátul röhögve ott terem
S ketten repűlnek a Dunába:
   "Lábszijjra várt a mesterem:
   No, várjon, míg megkérlelem!"

"Én dús vagyok" kiált egy másik
   S élvezni többé nem tudom! -"
"Én hű valék a kézfogásig
   S elvette Alfréd a hugom'!"
   Eltűnnek mind, a járt uton.

"Párbajban ezt én így fogadtam:
   Menj hát elül, sötét golyó!" --
"Én a szemérmet félrehagytam,
   És íme, az lőn bosszuló:
   Most vőlegényem a folyó. -"

Igy, s már nem egyenkint, - seregben,
   Cikázva, némán ugranak,
Mint röpke hal a tengerekben;
   Vagy mint csoportos madarak
   Föl-fölreppenve, szállanak.

Órjás szemekben hull e zápor,
   Lenn táncol órjás buborék;
Félkörben az öngyilkos tábor
   Zúg fel s le, mint malomkerék;
   A Duna győzi s adja még.

Néz a fiú... nem látja többé,
   Elméje bódult, szeme vak;
De, amint sűrübbé, sűrübbé
   Nő a veszélyes forgatag:
   Megérzi sodrát, hogy ragad.

S nincs ellenállás e viharnak, -
   Széttörni e varázsgyürüt
Nincsen hatalma földi karnak. -
   Mire az óra egyet üt:
   Üres a híd, - csend mindenütt.

1877 aug. 22



Source of the quotationhttp://mek.niif.hu

K otevření mostu (Czech)

„Vše nebo nic!“ si jinoch řekl.
Šustění karet, snímání.
Vsadil… a pozdě již se lekl.
Vždyť do sázky dal poslední:
naději mladičkých svých dní!

Nepřišla barva – vše se hroutí…
Na čele krvavý má pot.
Prohrál… A jinoch smutnou poutí
sám, bez naděje na život,
jde pozdní nocí do temnot.

V tmách – nový most nad řekou sinou,
prapory ještě posetý.
Dnes otevřen byl vážnou vírou
a hudba zněla v ústrety.
Most svaté panny Markéty.

Jde doprostřed, kde inženýři
vzpěradla mostu spustili;
čtyř pobřežních měst věže čtyři
po sobě půlnoc odbily.
A do vln hvězdy sněžily.

A jak hodiny zvučí, duní,
kvílivě bijí v noční svět,
hoch shlíží k hvězdám v temné tůni,
kde z pěn se zástup stínů zved:
dítě a chlapec, dívka, kmet.

Z počátku vidět lze jen hlavu,
jak projevují zvědavost;
pak celé postavy zřít v davu,
radující se: Nový most!
Vesele zasvěťme ten skvost!

„Kdo dřív?… Pár hrdliček ať začne!“
Chlapec a dívka – bílý šat –
na mostě obejmou se lačně.
„Mrtvi se smíme milovat!“
A skočí – jak kdys jedenkrát.

Potlesk. A křik: „Jen s chutí, brachu!“
A boháč ke skoku se chystá:
„Když moji dlužníci jsou v prachu,
čestnější bude smrt, ta jistá!“
Hladina uklidní se, čistá.

Pak přicházejí bez vyzvání
čtvrtý a pátý a tak dál.
„Kvaterno uteklo mi, páni!“
„A mně zas čest – nu, proč bych lhal?
A čtyřicet let jsem ji znal!“

A pády počaly se množit,
kruhy vln rostou přetiše.
Jde hoch: „Já první zkoušku složit
jsem chtěl, však jsem už bez groše,
víc nepošlou mi – sbohem, vše!“

Kmet zvolna stoupá na zábradlí,
s bělostným vousem, churavý:
„Nést život nemohu již, zchřadlý,
už o mně jenom bída ví!“
Ukryj ho, víre hltavý!

Tvář znuděná, půl zmalovaná,
dáma, jež s vším chce zúčtovat:
„Ach, trapný život – večer, zrána,
stále se svlékat, oblékat!“
A vlny skryly její pád.

Kostlivec zvolá hřmotně, prudce,
než osudný čin vykoná:
„Mám, hleďte, žezlo vojevůdce,
já zdrtil Napoleona!“
„Zbláznil se,“ šeptá kolona.

A s chechtotem mu za krk skočí
špinavý hoch jak šílenec
a v Dunaji se oba smočí:
„Zbít chtěl mě mistr surovec,
nekleknu před ním, marná věc!“

„Mám bohatství,“ čís hlas tma skryla,
„však nevím, jak bych užíval.“
„Já; věrná, se s ním zasnoubila,
a Albert si mou sestru vzal!“
Všem stejný hrob se otvíral.

„Já v souboji to slíbil čestně –
pojď tedy, kulko, smrt mi nes!“
„Já cudnost ztratila neřestně
a za pokutu – jaký děs! –
snoubencem Dunaj buď mi dnes!“

Tak v houfech – ne už jednotlivě –
mlčky se ve tmě míhají
jak ryby v moři, mrštně, živě,
jak ptáci, kteří vzlétají
a v hejnech krouží, padají.

Jako když liják mrtvol padá
do vod tam v temnou hlubokost,
točí se sebevrahů řada
jak mlýnské kolo: řeka… most…
Dunaj je chrlí, má jich dost.

Jinoch se dívá… slepý, bludný,
ohlušený a jako v snách…
Ale jak houstne vír ten svůdný,
pocítí jinoch v temnotách,
jak by jej zástup dolů táh…

Neubrání se ani zpola;
lidský tvor nemá pomoci
proti zlu čarovného kola…
Než bila jedna s půlnoci
most – prázdný zas – čněl do noci…



Source of the quotation1957, János Arany: Zvon v pustě, Státní nakladatelství, Praha

minimap