This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Seifert, Jaroslav: A pestisoszlop (Morový sloup in Hungarian)

Portre of Seifert, Jaroslav

Morový sloup (Czech)

Do čtyř stran světa se obrací
čtvero demobilizovaných knížat
vojska nebeského.
A na čtyřech stranách světa
je zamčeno
na čtyři těžké zámky.

Sluneční cestou se potácí
starý stín sloupu
od hodiny Okovů
k hodině Tance.
Od hodiny Lásky
k hodině Dračích drápů.
Od hodiny Úsměvu
k hodině Hněvu.

Pak od hodiny Naděje
k hodině Nikdy,
odkud je už jen krůček
k hodině Beznaděje
a k turniketu Smrti.

Životy naše se sunou
jako prsty po skelném papíře,
dny, týdny, roky, staletí.
A bývaly časy, kdy jsme proplakali
dlouhé roky.

Dnes ještě chodívám kolem sloupu,
kde jsem tak často čekával
a poslouchal, jak zurčí voda
z apokalyptických tlam,
udiven pokaždé
milostnou koketností vody,
tříštící se na hladině kašny,
až padl stín sloupu na tvou tvář.

Byla to hodina Růže.

Prosím tě, hochu, vyskoč na kašnu
a rychle mi přečti,
co píší čtyři evangelisté
na kamenných stránkách.

Matouš je první.
A kdo z nás ze samé radosti
může přidati k délce svého života
jediný loket?

A co píše druhý, svatý Marek?
Zdali přinášejí hořící svíci,
aby ji dali pod kbelec,
a nikoliv na svícen?

A evangelista Lukáš?
Oko je svíce těla.
Ale kde je mnoho těl,
shromáždí se i mnoho orlů.

Konečně co svatý Jan,
miláček Páně?
Má knihu na svém klíně zavřenou.
Tedy ji, chlapče, otevři.
Třeba svými zuby.

Byl jsem pokřtěn v morové kapli
svatého Rocha.
Na pokraji Olšan.

Když býval v Praze dýmějový mor,
ukládali kolem kaple mrtvé.
Jedny přes druhé v několika vrstvách.
Z jejich kostí byly po letech
špatně srovnané hranice,
které hořely
ve vápenné vichřici hlíny.

Dlouho jsem chodíval
na tato truchlivá místa,
ale sladkostí života jsem se nezříkal.
Bylo mi dobře v teplém lidském dechu,
a když jsem chodil mezi lidmi,
lapal jsem po vůních ženských vlasů.

Na schodech olšanských hospod
poslouchával jsem navečer
nosiče mrtvol a hrobníky,
když zpívali své neurvalé písně.

Už je to tak dávno,
hospody zmlkly
a hrobníci nakonec pohřbívali
jeden druhého.

Někdy jsem postával u dřevěné zvonice.
Zvon zaduněl,
jakmile zvedli v kapli mrtvého.
Už oněměla.
A díval jsem se na empírové sousoší
z Malostranského hřbitova.
Sochy ještě truchlily pro své mrtvé,
které tam musily opustit.
Odcházejíce, šly pomalu
s úsměvem své starodávné krásy.

A byly mezi nimi nejen ženy,
ale i vojáci v přílbách se zbraní,
jestli se nemýlím.
Už jsem tam dlouho nebyl.

Jenom si nedejte namluvit,
že mor ve městě ustal.
Viděl jsem sám ještě mnoho rakví
vjíždět do brány,
která tam nebyla jediná.

Mor dosud zuří a lékaři
dávají nemoci patrně jiná jména,
aby nevznikla panika.
Je to stále táž stará smrt,
nic jiného,
a je tak nakažlivá,
že jí neunikne nikdo.

Kdykoliv jsem vyhlédl z okna,
vyhublí koně táhli zlověstný vůz
s vyzáblou rakví.
Jen už tolik se nezvoní,
nemalují se kříže na domy
a nevykuřuje se jalovcem.

Na juliánovských lukách
lehávali jsme někdy k večeru,
když město už zapadalo do tmy
a v slepém rameni Svitavy
daly se žáby do pláče.

Jednou si přisedla mladá cikánka.
Blůzu měla jen zpola zapjatou
a hádala z ruku.
Halasovi řekla:
Nedožiješ se padesáti let.
Artuši Četníkovi:
Krátce je přežiješ.
Nechtěl jsem si dát hádat,
měl jsem strach.

Vzala mi ruku násilím
a rozhněvaně křikla:
Budeš dlouho živ!
A znělo to jako hrozba!

Co jsem se napsal rondelů a písní!
Byla válka na všech stranách světa
a na všech stranách světa
bylo smutno.
A přece jsem šeptal náušnicím s routou
milostné verše.
Za to se trochu stydím.
Či vlastně ani ne.

Věnec sonetů jsem ti položil
na záhyby klína.
Byl krásnější než vavřínové věnce
vítězům autokrosu.

Náhle jsme se však sešli
u schodů kašny,
každý šel jinam, jinudy a jindy,
po jiném chodníku.

Dlouho se mi však zdávalo,
že potkávám tvé nohy,
někdy jsem zaslechl i tvůj smích,
ale tys to nebyla.
A dokonce jsem spatřil i tvé oči.
Ty jen jedenkrát.

Má kůže třikrát natřená tamponem
smáčeným v jodalkoholu
byla již zlatohnědá.
Takovou barvu má pleť tanečnic
v indických chrámech.
Díval jsem se upřeně ke stropu,
abych je lépe viděl,
a ověnčený průvod
kráčel kolem chrámu.

Jedna z nich, ta uprostřed,
s nejkrásnějšíma očima,
se na mě usmála.
Bože,
jaké to nesmysly honí se mi v hlavě,
zatímco už ležím na operačním stole
s opiátem v krvi.

Už také rozsvítili nade mnou lampu,
chirurg nasadil skalpel
a vedl pevně dlouhý řez
na mých zádech,
tam, kde je páteř.
Protože jsem se rychle probouzel,
pevně jsem zavřel oči.
Přece jsem však ještě zahlédl
ženské oči nad sterilní rouškou
a stačil jsem se usmát.
Dobrý den, krásné oči.

Už mi však podvazovali cévky
a háčky rozchlípili ránu,
aby chirurg mohl odloučit
paravertebrální svaly
a obnažit trny s oblouky.
Tiše jsem zaúpěl.

Ležel jsem na boku,
ruce měl jsem v zápěstí svázané,
ale volnými dlaněmi,
které mi držela sestra na klíně
až u mé hlavy,
sevřel jsem pevně její stehno
a křečovitě jsem je tiskl k sobě
jako potápěč štíhlou amforu,
když spěchá k hladině.

V té chvíli však počal proudit
do mých cév pentanol
a všechno ve mně rychle pohasínalo.
Pak byla tma jako při potopě světa
a už nevím nic.

Sestřičko, měla prý jste modřiny.
Nehněvejte se na mě.
V duchu si však říkám: Škoda,
že nemohl jsem vynést z tmy
tu vábivou kořist,
až nahoru, až na světlo,
až před oči.

To nejhorší mám za sebou,
říkám si, jsem už stár.
To nejhorší mám před sebou,
ještě žiji.
Ale kdybyste mermomocí chtěli vědět,
byl jsem šťasten.
Někdy celý den, někdy celé hodiny
někdy jen pár minut.

Po celý život byl jsem věrný lásce.
A jsou-li ruce ženy víc než křídla,
co jsou její nohy?
Tak rád jsem zkoušel jejich sílu.
Je něžná, když stisknou.
Ať tedy rozdrtí kolena
mou hlavu?

Kdybych zavřel oči v tomto sevření,
nebyla by tak opilá
a nebušilo by mi tak zběsile
v mých spáncích.
Ale proč bych je zavíral?

S otevřenýma očima
prošel jsem touto zemí.
Je krásná, vždyť víte.
Byla mi možná víc
než všechny mé lásky najednou.
A její objetí trvalo celý život.
Když jsem míval hlad,
živil jsem se téměř denně
slovy jejích písní.

Ti, kdož odešli
a rozprchli se kvapem po zemích,
už to snad poznali:
svět je hrozný?
Nemilují a nejsou milováni.
My aspoň milujem.

Ať tedy rozdrtí její kolena
mou hlavu.

Tu je přesný výčet řízených střel:

(Missile)

Země - vzduch    Surface-to-Air
Země - země   Surface-to-Surface
Země - moře   Surface-to-Sea
Vzduch - vzduch   Air-to-Air
Vzduch - země   Air-to-Surface
Vzduch - moře   Air-to-Sea
Moře - vzduch   Sea-to-Air
Moře - moře   Sea-to-Sea
Moře - země   Sea-to-Surface

Mlč, město, není slyšet jez.
A lidé jdou a ani netuší,
že nad hlavou jim přeletují
žhavé polibky
posílané rukou z okna do okna.

Ústa - oči   Mouth-to-Eyes
Ústa - tvář   Mouth-to-Face
Ústa - ústa   Mouth-to-Mouth
A tak dál   And so on

Dokud ruka nestáhne večer roletu
a nezakryje cíl.

Na malé obloze domova,
mezi košíčkem na šití
a slipry s péřovými bambulemi,
rychle dorůstá horká luna
jejího břicha.

Počítá už skřivánčí dny,
ačkoliv ještě vrabci zobou mák
za ledovými květy.

Ale v mateřídouškovém pelíšku
už někdo natahuje péro
malého srdce,
aby šlo přesně po celý život.

Proč jen se mluví o šedivých vlasech
a moudrostí?
Když dohořívá keř života,
zkušenosti jsou bezcenné.
Ostatně bývají vždycky.

Po krupobití hrobů
vymrštěn byl sloup do výšky
a čtyři staří básníci
opřeli se o jeho tíhu,
aby psali na stránky knih
svůj bestseller.

Kašna už je prázdná,
válejí se v ní zbytky cigaret
a slunce jen váhavě odkrývá
smutek odstrčeného kamení.
Dalo by se tu i žebrat.

Ale odhodit život jen tak,
pro nic za nic,
to nechci. 



PublisherTřeba vám nesu růže, Mladá fronta, Praha, 1999

A pestisoszlop (Hungarian)

Fordul a négy égtáj felé,
íme, az égi hadak négy leszerelt vezére.
Íme, a négy égtájat
négy nehéz lakat
lakatolja.

Imbolyog a nap útján
az oszlop ódon árnya,
Bilincsek órájától
a Táncnak órájáig,
Szerelem órájától
a Sárkánykarmokéig.
A Mosoly órájától
a Harag órájáig.

Majd a Remény órájától
a Soha órájáig,
onnét parányi lépés már csak
a Reménytelenség órája,
a Halál forgó útkeresztje.
Araszol mindőnk élete,
mint a dörzspapíron az ujjak,
s napok telnek így, hetek, évek, századok.
Volt, hogy hosszú esztendőket
végigsírhattunk.

Járok ma még olykor az oszlop mellett,
ahol oly gyakran várakoztam
s hallgattam apokaliptikus
állatpofákból a víz csobogását,
és mindig ámulatba ejtett,
ahogy a kút tükrén szerelmes kacérsággal
szilánkokká tört minden zuhatag -
míg az oszlop-árnyék el nem födte arcodat.

Ez a Rózsa órája volt.

Fiú, a kútra, kérlek, ugorj fel,
onnét olvasd nekem gyorsan,
a négy evangélista mit ír
könyvlap-köveken.

Máté az első.
Ugyan ki az közülünk, ki örömével
élete hosszát növelheti
egy araszt is akár?

S a másik, szent Márk, ő mit ír?
Azért gyújtunk-e gyertyát,
hogy a véka alá tegyük,
ne a gyertyatartóba?

S Lukács evangélista?
A test lámpása a szem.
De ahol sok test van,
sasból is sok gyűlik össze.

S mit ír végül szent János,
kedvence az Úrnak?
Csukva ölében a könyv.
Nyisd ki tehát, fiú.
Akár a fogaiddal!
Megkereszteltek engem
a Szent Rókus pestiskápolnában.
Olšany mellett.

Hogy bubópestis sujtotta Prágát,
a kápolna köré holttesteket raktak.
Föl egymásra, rétegekben.
Évek múltán a csontok
zilált máglyákká álltak,
melyek elégtek
a föld mészviharában.

Sokáig jártam e bánatos helyekre,
de az élet édes gyönyöreitől sose távol.
Boldog voltam a meleg emberleheletben,
s ha így jártam, kapkodtam
a nők hajának illata után.

Olšany-i kocsmák lépcsein
hallgattam estente egyre
a sírásókat, hullaszállítókat;
durva dalaik dalolták.

Oly rég volt mindez,
elnémultak a kocsmák,
és a sírásók végül
egymást temették el.

Megálltam néha a harangláb fája mellett.
Megkondult a harang,
mikor a kápolnában a halottat fölemelték.
Csöndes már az a hely.
Néztem az empire szoborcsoportot
a Malá Strana temetőjében.

Siratták még a szobrok a holtakat,
akiktől válniok kellett.
Lassan haladtak távozóban,
ódon szépség mosolyával.

S nemcsak nők voltak köztük,
de sisakos katonák is, fegyveresek,
ha nem tévedek.
Oly rég nem voltam már ott.

Csak azt ne hagyjátok bebeszélni magatoknak,
hogy a városban megszűnt a pestis.
Még magam láttam megannyi
koporsót, nem is egyet,
ahogy eltűntek a kapukban.

Tombol a pestis egyre, s az orvosok
nyilván más néven nevezik e kórt,
pánikot elkerülendő.
Egyre a régi halál
járja, mi más,
s oly fertőző,
senki se menekül előle.

Ahányszor kinéztem az ablakon,
vézna gebék csak a vész-szekeret
húzták, a vézna koporsót.
Csak az a harangszó, az kevesebb,
a házakra nem festenek keresztet,
nem füstöltetnek bajűző borókát.

Hevertünk néha este
a juliáni réteken, hogy már
sötétbe konyult a város,
és a Svitava holtágában
rákezdték sirámukat a békák.

Odaült egyszer hozzánk egy cigánylány.
Alig volt begombolva a blúza,
így jósolt tenyerünkből.
Frantisek Halasnak mondta:
Nem éred meg te az ötvenet.
Artuš Černíknek:
Épp hogy túléled.
Mit akartam volna jóslatot;
féltem.

Akkor erőszakkal odavonta kezem,
dühösen kiáltott:
Te majd soká élsz! –
Fenyegető volt!

Mennyi rondellt és dalt megírtam!
Háború járta a nagyvilágban,
szerte, négy égtájon
dúlt közben a bánat.
Suttogtam mégis fülbevalóként megfaragott
szerelmes költeményeket.
Szégyellem magam érte.
Bár tulajdonképpen nem is nagyon.

Öled redőire
szonettkoszorút helyeztem.
Szebb volt, mint a babérkoszorúk,
az autóversenyek győztesekéi.

Ám egyszerre csak összefutottunk
a díszkút lépcsőjénél,
ki-ki másfele ment, és máskor,
és más-más járdán.

Mégis, sokáig álmodtam találkozást
a lábaiddal;
nevetésed hallottam olykor,
de nem te voltál.
Sőt, megpillantottam a szemed.
Igaz, csak egyszer.

Jódos alkoholba mártott tamponnal
kentem be a bőröm,
és aranybarna volt már.
Táncosnők bőre ilyen
indiai templomokban.
Meredtem a mennyezetre,
hadd lássam jobban őket,
s a menet, koszorúsan,
elhaladt a templom mellett.

Egy táncosnő, a középső,
a legszebbik szemű,
odamosolygott rám,
Uramisten,
micsoda őrültségek kergetőztek
fejemben, már a műtőasztalon,
véremben altatókkal.

Kigyúlt fölöttem a lámpa,
a sebész nekem szegezte szikéjét,
és biztos kézzel hosszan fölhasitotta
a hátam,
ott, a gerincnél.
Mert gyorsan éledeztem,
szemem kellett lehúnynom.
Még így is láttam egy női
szempárt a steril maszk fölött,
s volt időm elmosolyodni.
Jó napot, szépséges szemek.
Ám ereim már túláradtak,
s a sebet kampókkal kitárták,
hadd választhassa el a sebész
a paravertebrális izmokat,
hadd fejthesse ki a tüskés gerincívet.
Halkan felnyögtem.

Oldalamon feküdtem,
két csuklóm összekötötték,
de a két tenyerem,
ahogy ott tartotta
ölében a nővér,
görcsösen fogta a combját:
szorítottam magamhoz,
mint a karcsú amforát
a vízből épphogy felbukó búvár.

Ám ekkor áramlani kezdett
ereimbe a pentatol,
s kihúnyt bennem hirtelen minden.
És oly sötét lett, mint egy vízözönben,
és nem tudtam többé semmit.

Nővérke, a kék foltjaiért:
rám ne haragudjon, kérem!
Magamban közben így szólok: De kár,
hogy nem tudtam fölhozni a sötétből
a csábító zsákmányt,
föl, föl egészen a fénybe,
ide, a szemem elé.

Már túl vagyok a legrosszabbján,
mondom magamnak, már öreg vagyok.
Még előttem a legrosszabbja,
mert még élek.
be ha bárki tényleg kíváncsi rá:
én boldog voltam.
Néha egész nap, olykor órákig,
vagy épp csak pár percet.

Mindvégig hű voltam a szerelemhez.
S ha a nők keze is szárnynál különb már,
micsoda akkor a lábuk!
Erejüket szerettem próbára tenni.
Gyöngédek, ha szorítanak.
Hát zúzzák össze a fejem
ily térdek!

Ha lehúnynám közben a szemem,
agyam nem részegülne,
az érverés se lenne oly vad
a halántékomon.
Szemem hányni? Ugyan miért?

Nyitott szemmel haladtam
ezen a földön.
Gyönyörű, ki ne tudná!
Talán több is volt nekem ez az ország,
mint minden szerelem együtt!
S egy életen át tartott ölelése.
Ha megéheztem,
táplált szinte minden nap
dalának szép szavával.

Ők, akik messze mentek,
szétszéledtek világgá,
talán rádöbbentek már:
iszonyú odakünn lenni!
Hol szeretetet nem kémek s nem adnak...
Mi legalább szeretünk.

Akkor hát zúzzák szét, zúzzák
fejemet a térdek.

Íme, az irányítható lövedékek pontos felsorolása:
(Rakéták) (Missiles)

Föld-levegő   Surface-to-Air
Föld-föld   Surface-to-Surface
Föld-tenger   Surface-to-Sea
Levegő-levegő   Air-to-Air
Levegő-föld   Air-to-Surface
Levegő-tenger   Air-to-Sea
Tenger-levegő   Sea-to-Air
Tenger-tenger   Sea-to-Sea
Tenger-föld   Sea-to-Surface

Csönd, város, nem hallani a zsilipet.
És járnak-kelnek az emberek, nem sejtve,
fejük felett hogyan röppennek
izzó csókok,
melyeket egy-egy kéz ablakból ablakba küld.

Száj-szem   Mouth-to-Eyes
Száj-arc   Mouth-to-Face
Száj-száj   Mouth-to-Mouth
És így tovább   And so on

Míg este a kéz le nem húzza a redőnyt,
a célpontot eltakarva.

Az otthon kis égboltján,
varrókosárka és bolyhos
pamutpapucsok között,
gyorsan gyarapodik
a has forró holdja.

Számolja már pacsírtanapjait,
holott még verebek csipegetik
a mákot a jégvirágok mögött.

De a kakukkfű vackán
valaki épp felhúzza a kis szív
kicsinyke rugóját,
hadd járjon pontosan egy életen át.

De hát miért is szólok
ősz hajról s bölcsességről?
Ha már kihunyóban az élet égő bokra,
értéktelen minden tapasztalat.
Egyébként többnyire mindig is az.

Sírok jégverése után
magasba vetődött az oszlop,
s négy öreg költő
támasztotta a súlyát,
hadd kerülnének népszerű
műveik ily könyvlapokra.

Már üres a díszkút,
csikkek hevernek benne,
s a nap fénye habozva fedi fel csak
a félretolt kövek szomorúságát.
Lehetne itt koldulni is.

De csak úgy eldobni az életet,
minden ok nélkül,
azt nem akarnám.



Source of the quotationTalán rózsát hozok, Európa Könyvkiadó, Budapest, 1986

minimap