This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Kollár, Jan: Előhang a „Szláva leányá”-hoz - 3 (részlet) (Slávy dcera – Předzpěv in Hungarian)

Portre of Kollár, Jan

Slávy dcera – Předzpěv (Czech)

Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
    někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
    k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,
neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
    jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
 
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
    v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.
Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
    zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
Ó věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
    ó krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
    od Dunaje k hltným Baltu celého pěnám:
krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
    aj, oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk.
 
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
    Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
    tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruce,
neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
    nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.
 
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
    ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Nechť ruce, nechťby jazyk v okovy své vázal otrocké,
    jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.
Ten kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
    po světě nešťastnou války pochodni nosil:
ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skýta, zasloužil,
    ne kdo divé chválil příkladem ordě  pokoj.
 
Kde jste se octly, milé zde bydlivších národy Slávů,
    národy, jenž Pomoří tam, tuto Sálu pily?
Sorbů větve tiché, Obodritské říše potomci,
    kde kmenové Vilců, kde vnukové jste Ukrů?
Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím,
    než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá.
 
Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětné
    dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům:
kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města,
    jenž první v severu zkřísili tomto život?
Jedni učíce chudou Europu plachty i vesla
    chystati a k bohatým přes moře vésti břehům,
kov tu jiní ze hlubin stkvoucí vykopávali rudných,
    více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem.
Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem,
    by klas neslo zlatý, brázditi lůno země.
Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných
    cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich.
Muž syny města učil stavěti, v nich vésti kupectví,
    a mlaď svou učily tkávati plátno ženy.
 
Národe mistrovský, jakové pak máš za to díky?
    Rozškubaný hnusné zpotvořenosti věnec.
Jak včely med zavoníc kradné se do úle cizího
    stádně hrnou a pak matku i dítky bijí:
tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý
    soused ovil těžký smutně o hrdlo řetěz.
Kde spanilá v zelených hájích pěla píseň Slovanka,
    už hlaholem zpěvná ústa umlkla němým.
Kde z mramoru stály hromného paláce Peruna,
    z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.
Kde k nebi své věžila staroslavná Arkona týmě ,
    zlomky drobí teď tam hostě cizího noha.
Rozbořené želejí zdi chrámu Retry pověstné,
    kde čněly, už ryje tam hnízdo si ještěr a had.
 
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
    brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky.
Řeč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slovanské,
    zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí.
Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,
    místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas.
Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště,
    přece i po drahné cestě je barva dělí:
rovně tyto zmatené násilnou národy vojnou
    až posavád loučí dvůj očividně život.
Odrodilí synové však své sami matce začasto,
    bič macechy hříšné oblizujíce, lají.
Nejsou ni Slované životem, nejsou ani Němci,
    půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.
Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských,
    koňský na vznešené vstrkna Olympy ocas.
Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů,
    za vzdělanost vzav jim ctnost, zemi, barvu i řeč.
Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli,
    jen sama zůstává příroda nezměněna.
Les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské
    nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není.
 
Ó, kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?
    Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?
Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ
    krev Miliduch , kdo na něm sloup mu památky složí?
Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně,
    válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel.
Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav
    a v pokoji šťastnou zákony řídil obec.
 
Už jich více není! S rachotem surového rekovské
    články jejich zhoubný láme oráče lemeš.
Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost,
    ve mhle sivé těchto zřícenin úpně vyjí.
Úpně vyjí, že osud posavád se smířiti váhá
    a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.
Jak muselo v tom by studené být k národu srdce,
    jenž by tu slz jak nad kostmi milenky nelil.
 
Avšak umlkni, tichá, na budoucnost patři, žalosti, 
    osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.
Největší je neřest v neštěstí láti neřestem,
    ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne ,
    tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,
    a zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
    co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.



Uploaded byRépás Norbert
Source of the quotationhttp://www.ceska-poezie.cz/cek/

Előhang a „Szláva leányá”-hoz - 3 (részlet) (Hungarian)

Mesteri nemzet, ugyan mily hála jutott neked érte?
....Förtelem, undoritó gúnykoszorú, cafatos.
Mint méz-szagra a tolvaj méh csapatostul a másik
....kasba berajzva gyötör s mardos anyát, csemetét,
éppugy a szomszéd itt ravaszul lopakodva a házba,
....gazda nyakára komisz gúzst vere, bús rabigát.
Hol szép zöld erdőn a Szlovanka derűs dala zengett,
....ott csengő ajakak éneke rég tovahalt.
Hol villámzuditó Perun ős palotái ragyogtak,
....ott dűlt pillérből csürhe-had ólat emel.
Hol mennybolthasitón a dicső nevű arkoni vár állt,
....ott ma a vándori talp tört kövecsen csikorog.
Retra dicső templomfala porba levert szomorú rom,
....égre virult rég, s most gyíktanya, féregodu.

Szláva fiát, e vidékre ha jő, nem is ösmerik édes
....érei, hálaadón senki se fogja kezét.
Szláv arc szláv ajakán - szív, döbbenj! - szó idegen kél:
....szlávot a szem noha lát, fájva csalódik a fül.
Szláva a sarjait oly nagy-erős jellel jelölé meg,
hogy sem a tér, sem a kor el se törölheti már.
....Mint amidőn noha két folyam egy mederágyban őrről rég,
még kétféle marad jó darabig a szinük,
....úgy eme nemzetek élete is más s más, noha önkény
s háboruság sokukat összekavarta nagyon.
....S gaz fiak,  íme, a mostoha korbácsát nyalogatva,
hittagadón szidják gyakran az édesanyát.
....Nem szláv már az ilyen, de nem is német, s ami éltét
illeti, oly felemás, mint a cudar denevér.
....Hellén törzs is eként lapul oszmán népek alatt, kik
lófarkat tűztek üdvös Olymp hegyire.
....Kincsre mohó európai mindkét indi világra
így tőrt: slnyli a szín, föld, becsület s anyanyelv.
....Nemzet s tisztesség tovatűnt, s oda istenek is mind,
már csak a természet zsendül amint valaha:
....mind falu, vár, folyam és vadon őrzi a szláv neveket még,
ám csak a test: Szlávánk szelleme messzire szállt.

Ó, ki jövend, hogy verje fől álmából eme sok sírt?
....Vajh ki vezérli az ös honhoz a hű örököst?
Vajh ki mutatja nekünk meg a tért, hol a nemzeti üdvért
....vért veszített Miliduch? Oszlopot ott ki emel?
S ott, hol az ősi erényt védvén új, renyhe szokástól,
....hadba rohant szláv-mód hős Kruk a szlávjaival?
S ott, hol győztes karddal harcra suhinta Bojiszlav,
....s törvénnyel boldog békeidőn vala úr?

Nincsenek, ím, többé I Csak a durva paraszt vas-ekéje
....őrli könyörtelenül földbe vitéz tetemük.
Árnyuk emitt a silány, felemás kortól dühödőtten,
....sírva jajong e romok szürke ködén, keserűn.
Sírva veszékel, mert hisz a sors máig se kegyes még,
....romlik a vére, s im, el-fajzik a kései sarj.
Mily hideg is lennél, nemzet szive, hogyha könyüd nem
....hullna, miként ara sír kedvese csontja fölött.
Ámde csitulj el, halk panasz, ember, nézz a jövőbe,
....oszlasd, látó szem, szét emez eszme-borút.
Főbenjáró bűn átkozni a bűnt ama bűnben,
....jobb, ha ki tetteivel enyhit az égi dühön.
Nem bús szem - szorgos kéz szőkteti szárba reményünk,
....jóra csak igy fordul még amaz is, mi gonosz.
Görbe az út? Nem az emberiség téved, csak az ember.
....Rosszfelc tart az egyén? Gyakran a köz java ez.
Szüntelenül másit az idő, s majd győz az igazság,
....bűnteli száz kor után üdvre derülhet időnk.



Uploaded byRépás Norbert
PublisherKozmosz Könyvek (Budapest)
Source of the quotationCseresznyevirágok balladája, Szlovák kötők antológiája
Bookpage (from–to)62-66
Publication date

Related videos


minimap