Jak snesem hrůzou krásu tváří svých (Czech)
Pro zraky lásky tisíce jest otevřeno cest, pro duší setkání má země na sta svatých míst a dnů, a v pouštích písku hvězdného, jak odlesk věčných Měst, ční věže hradů andělských pro karavany snů.
Však pro nás, znamenané jednou rodnou bledostí, (neb s ranou tajemnou jsme zrozeni, krev ubíhá nám z ní) Tvůj svět, jenž tisíciletí se jiskří jarem žádostí, má zahradu jen jedinou pro žhavé setkání.
Však tam až setkáme se, bázlivá, nad naší touhou zem jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném záření a zhasne vteřinou, jež rozstříkla se v slzách paprskem při náhlém otevření zraku stkvoucího a zavření.
Rci, jakým zázrakem v těch mlčenlivých veselích, kde v nových sta nocí hrá jak rosa září svou, v plamenech tisíců, chuť poznáme svých retů zjemnělých, jež marně jedné řeči hledaly a minuly se tmou?
Jak snesem hrůzou krásu tváří svých, tajemství knížata, až srdce v slunce změněné, nám ve své pravdě vzplá, svým uvolněním šílená a novou láskou rozžatá a sama sobě neznámá, pro touhu země osleplá? Uploaded by | Efraim Israel |
Source of the quotation | http://www.otokarbrezina.cz |
|
Iszony lesz látnunk arcunk szépségét (Hungarian)
A szerelem tekintetet ezernyi útba veszt, találkozásra lelkeket a földnek száz szent tája hív, s csillaghomokpusztán örök városok visszfénye növeszt angyalvártornyokat fogadni álmok karavánjait.
De ránk, kik viseljük egy öröklött sápadtság bélyegét, (mert titkos sebbel születünk, a vérünk fogy belé) világodban, mely évezres tavasz vágyszikrájául ég, vár felizzó találkozás egyetlen kert ölén.
De ott ha majd találkozunk, vágyunkon megszédül a föld, mint korok szakadékai fölött, szorongó-fényesen, és kioltja egy pillanat, mely sugárként könnycseppbe tört, mert kinyílt hirtelen és lezárult egy gyémánttüzű szem.
Mondd, ezrek lángjában, a némaság e lakodalmain, hol új liliomon mint harmatcsillogás száz éj remeg, egymás ízét milyen csodától ismerik meg ajkaink, melyeknek egy nyelvre s egymásra lelniük nem lehetett?
Iszony lesz látnunk arcunk szépségét, titokzat-hercegek, ha szívünk nap lett s lángra gyúlt lelkünk igazságlángokon, bilincse hulltán tombolón, új szerelemmel telve meg, és önmagát nem ismerőn, a föld vágyára már vakon...
Uploaded by | Efraim Israel |
Publisher | Európa Könyvkiadó, Budapest |
Source of the quotation | Otokar Březina: Rejtett történelem |
Bookpage (from–to) | 60-61 |
Publication date | 1983 |
|