This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Šrámek, Fráňa: Stříbrný vítr

Portre of Šrámek, Fráňa

Stříbrný vítr (Czech)

A počala se ho s nejnevinnější tváří vyptávati zvláštními pokořujícími otázkami na některé podrobnosti z gymnasia, na profesory, vysvědčení - jako by chtěla říci: No, vidíš, vždyť já vím, že jsi pouze takový malý studentík ještě, který se musí učit, profesory poslouchat, pěkné známky na vysvědčení nosit, aby tatínek za vlasy nevykrákal! Ratkin cítil stud i vztek, obličej se mu zaléval krví a slzy by mu byly málem vytryskly. I Majer byl zcela zřejmě zaražen chováním sestřenice a zdálo se, že by ji byl rád přerušil; pohlédl brzo na ni, brzo na Ratkina a také se červenal. Myšlénka, aby se pomstil, vyvstala náhle v Ratkinovi a v témž okamžiku nabyl již úplného klidu. A jak vítr dul a po obloze střemhlavě hnaly se křídlaté mraky, rostlo v něm jakési divoké rozjaření... Počkej jen, počkej, frajle... však se bohdá ještě naskytne příležitost...!
Obrátila se k němu opět s otázkou. A čím že vlastně chce býti, až vystuduje? Přivřené oči zase se posmívaly - zatracené oči! Ratkinovi zaškubalo kolem rtů. Pozor, Ratkine, řekl si, zakousni se dobře a nepusť! Ne, Ratkin nepustí. Rozvážně si sousto v ústech zpřevracel - a tu to máš! Čím že chce býti? Ne, to dosud určitě neví. Ale zdá se, že by mohl být básníkem. Řekl to, ani se nezačervenal. Přivřené oči hleděly naň ještĕ posměšněji. Jak to? Píše snad už básně? Píše. „Oh! Oh!“ udělala. „A jaké?“ „Všelijaké. Podle - nálady... vlastně podle toho, co se v životě přihodí.“ „Ale... ale!“ zavrtěla směšně hlavou, „a hodně se přihodilo?“ Ratkin zůstával úplně klidným, kdežto ona stala se náhle poněkud nejistou. „Ale, božíčku, pak to ještě nakonec budou nějaké velkolepé básně!“ řekla, ale posměšný tón jí jaksi selhal. „Nevím,“ odpověděl klidně a pokrčil rameny. A možno si některou přečíst? Ano, má jednu u sebe. Napsal ji tady v Mírově... a... vztahuje se na něco, co se stalo nepříliš dávno. Vyňal notes z kapsy, listoval v něm okamžik a pak jí podal. „Tady,“ řekl.
Počala čisti. S posměšně důležitou tváří, ovšem, jak jinak. A on vrazil ruce do kapes a měl chuť hvízdati si. Pozoroval ji po straně a tvářil se, jako by nešlo ani o žádné překvapení.
Viděl ji, ana se náhle začervenala, a zajásal v nitru. Vida, není zrovna ani tak ošklivá, když se červená, pomyslil si; hihi, docela pěkný čumáček má, bestie jedna! A jsme si teď kvit, co?
Vrátila mu notes prudkým pohybem ruky.
Majer po něm natáhl ruku.
„Půjč... přečtu si to taky... řekl ostýchavě jaksi.
„Ne...“ vyhrkla rychle, „je to nestydaté...“
Ratkin co nejklidněji pokrčil rameny a schoval notes do kapsy.
Majer hleděl z jednoho na druhého.
Šli teď opět proti plnému větru. Vítr dul. Oh, jak vesele teď vítr Ratkinovi dul!
Teprve po chvíli řekla:
„Snad nebudete tvrdit, že jste si to nevymyslil...?“ Ale její hlas nebyl už tak pevný jako dříve.
Pokrčil rameny.
Bylo pozorovati její zuřivost a zmatek po nezdařeném pokusu o pohrdlivý smích. Šel úmyslně stále po jejím boku a dráždil ji ještě více naprostým svým klidem. Ale mohl se jen ztěžka opanovati; divoká radost jím proudila: Mstil se! Mstil!
Majer zůstal několik kroků pozadu.
A tu ona se opět obrátila k Ratkinovi a otázala se pohrdlivým smíchem:
„Slyšte, jak jste, prosím vás, stár?“
Duj, větře, duj, pomyslil si Jeník, srdce mu také zadulo a on řekl:
„To je podivné. Vy se mne ptáte. Ta... ta... se neptala...“
Zahryzla do spodního rtu.
„Pfuj!“ řekla pouze.
Teď byla řada na něm, aby si hvízdl. A on si skutečně hvízdl. Pohlédla naň, obličej jí zrudl a rty zbělely, jak je k sobě tiskla. Pak odklonila rychle hlavu.
Stála tu u cesty skála. Vítr houkal a plískal přes její balvany, jako by tu měli čerti posvícení. Ratkin obrátil se jaře k Majerovi.
„Ty, co, ztečeme tu baštu?“
Majer mnoho chuti neměl, vítr tam nahoře pořádně běsnil. Ale dal si přece říci.
A teď to šlo z balvanu na balvan.
„Počkej, dej pozor... z druhé strany musíš, abys byl za větrem...“ volal Ratkin.
Majer zůstal v půli cestě, dále se mu nechtělo; tam nahoře nebyly s větrem žádné žerty. Zůstal v závětří za jedním balvanem a volal na Ratkina:
„Ty, nelez tam, tadyhle je pěkné místečko!“ Ne, dující větry nebyly Majerovým živlem.
Ale Ratkin byl již nahoře. Vítr by jej byl málem překotil. Ale zachytil se pevně a teď stál tu, svítě očima i dychtivými rty, jako by vyzýval větry. Sňal klobouk a vlasy mu vlály i srdce jeho vlálo jak červený prapor.


PublisherFráňa Šrámek: Stříbrný vítr, p. 146-148., Československý spisovatel, Praha, 1969

minimap