Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Závada Pál: Jadvižin polšář (Jadviga párnája (2. részlet) Cseh nyelven)

Závada Pál portréja

Jadviga párnája (2. részlet) (Magyar)


Jadviga beleír Ondris naplójába (1)

Most már ide, a jegyzetkönyvébe jövök el Magához.
Kihajtom a fakuló indigószín vászonkötést, akár ha mellkasáról vonnék szét egy sokszormosott inget, s a testén, arcán viselt nyomokból indulnék olvasni: „Zacsínam túto knyizsecsku. Én, Osztatní András 1915 Február hó 5-dikén kezdem meg ezt a feljegyzési könyvecskét, nősülésem előtti napon.”
Magát simogatom és követem ujjammal a haloványlila vonalkák között. Jó darabideig a szememmel siklottam be csupán sorai közé, de most már, úgy érzem, engedi, hogy kézzel tapintsam, sőt, tollal karistoljam testét, naplókönyvét. Ha bőrén nem hagytam meg hajdan a most is eleven percek körömjeleit, megteszem így. S ha becsukom a könyvet, ráhajtom a fejem, akár a keblére valamikor.
Beleírok és olvasok a naplójába, ha szólni akarok Magához, ha hallani vágyom a hangját, látni tollpercegető csuklóját s a papírról tűnődve fölemelt arcát, vagy az e lapokon örökül hagyott történeteiben fölidézni ifjúi alakját (azt se bánom, amikor más nők karjában, ölében), s magunkat kettőnket, ahogy akkor Maga látott minket.
Mennyire bánom, hogy nem hamarébb adta kezembe ezt a könyvet! Hogy csak akkor bízta rám titkát, amikor meghallotta a szólítást, amit én mindig egy hajókürt riadójelének képzelek. Miért csak azután vehettem elő naplóját a nagydikó aljából, hogy Maga már elment?
Hisz annyiszor segíthetett volna rá minket az egymás felé visszavezető útra az, ha felfoghattunk és befogadhattunk volna egymásból még több olyat is, ami a teljességgel soha meg nem ismerhető másik ember mélyén búvik, amit erővel rángatni ki lehetetlen, s ami, ha lopva akarnánk kilesni, torz képet mutatna, amellett becstelenség volna.
El is röstelltem magam, amikor (elég régen már) keresvén valamit abban a ládában, ráleltem erre a könyvecskére, s a szemembe ötlött, hogy „végre máma oltár elé vezethetem Jadvigát”, és nem csuktam össze rögtön, hanem végigfutottam az első lap aljáig rajta.
Aminthogy Maga pedig hányszor kérte röstellve a bocsánatomat azért, mert erővel akart vallomásra bírni házasságunk kezdetén. Amit egy bizalmas percben én el is kezdtem, de Maga türelmetlenül támadott rám. „Ki vele! Mikor, hogyan, kivel?” Nem bírtam felelni, s úgy éreztem, egy életre megszakadt bennem az őszinte vallomás készsége. S talán csak most, ide írva lennék képes ezekről is szólni.
És hányszor vallott nekem mélységes bűnbánást, amiért végül is megtiporva tett asszonyává engem! Ám az pedig az én szégyenem marad már örökre, hogy Maga hiába vezekelt, soha nem tudtam szívből megbocsátani, és hogy több olyan dolgot, amit megcselekedtem, erre felelő bántottságból, dacból is tettem, s nem csupán a magam késztetésére és belső szavára, mi egyébiránt ugyanezekhez indítékul magában is elég lett volna.
Talán segített volna nekünk, ha olyan tájakra merészkedünk, melyekre Maga ifjan kezdett járni, amikor e lapokra írt, s én nem csak most vetődnék titkai mezejére. Mert így találkoznunk s együtt laknunk e belső tájainkon nem sikerült soha.

- - - Eredetileg nem ez következett, csak ide lett téve:

Misu ma már délelőtt kimozdult, végre nem gubbaszt fájdalmában egész nap itthon, átment a vasutasokhoz (talán Marciékhoz is kinéz a tanyára*), s én magamra maradtam nyugodtan Magával.
Hol vágjak hát bele?
Drága moj Milyí, azt a régesrégi titkomat bízom először Magára, s nem tudom, jobb lett volna-e nekünk, ha tud róla, hogy egészen addig, amikor ő oly hirtelen, teremtő élete legjavakorában elment, szerettem egy férfit: Gyámomat, a Maga Édesapját, Osztatní Györgyöt.
Ha arra volna kíváncsi, mikortól és hogyan, azt felelném, örök időktől fogva s lelkem-szívem minden ízében. Hogy mi volt az oka e vonzalmamnak, erre Maga talán azt mondaná, hogy gyermeki ragaszkodás lehetett ez a jóságos Apácskához (én is így hívtam őt), szeretet és hála, mit egy érzelmeket szomjazó bakfis magányos képzelgésének kovásza kelesztett valószerűtlen rajongássá egy ideál iránt, s ezt hitte szerelemnek. Eleinte biztosan így is volt. De talán sohasem csak így.
Látja, szüleinkről is milyen keveset beszélgettünk! S nem tudtam, tényleg nem tudtam, Drágám, hogy Maga mit tud róluk. Itt olvasom csak, amit az öreg Gregortól hallott, hogy Apácska talán elvehette volna „Ponyiczky kántortanító lányát”, Édesanyámat. Vagyis hogy választhatták volna egymást. Ha nem éppen az volna rejtélyes ebben, hogy került-e akadály e választások szabadságának útjába, vagy sem. Mert látom, hogy amiként előttem, úgy Maga előtt is titok maradt, hogy szüleink szerelmének miért kellett megszakadnia. Hisz egyfelől György Apácska hirtelen eljegyzése és lakodalma Racskó Mamovkával nagyon is dacbólinak látszik a Maga soraiból ugyanúgy, mint abból a pár elharapott szóból, amit Gyámapám nekem erről mondott. Hogy a másik oldalon, Apám és Anyám közt mi történt, erről pedig semmit nem tudhatok. Nem számolhatok így sem egymáshoz törekvéssel, se kénytelen belenyugvással, semmi tudomásom nincs arról, miért és hogyan fonódott össze életük arra a rebbenésnyi időre, melyből én épphogy csak kicsírázhattam, és már végük is volt.
Minek örült és miben csalódott vajon e négy ember, a Maga szülei és az enyéim, mit érezhettek, amikor ugyanaznapon fogadtak párjuknak hűséget? És nem esküdött-e meg abban a percben valami másra is a Maga Édesapja és az én Édesanyám, egymástól távol, mégis egymásnak? Hisz amikor elárvultam, hogy lett volna különben György Apácska hívebb apám énnekem, mint saját édeslányának? És hogy foglalhatta el szívének legkedvesebb zugát (hisz ezt előttem nem is titkolta) évtizedekkel a halála után is az én Anyám, tudna Maga felelni erre?
Megnevezni nem tudom, csak az erejét sejtem annak az érzésnek, mely egyszerre áldás és átok, amely egymástól elválasztott szüleinkben vert gyökeret, majd Apácskának a velem (s a bennem megtestesülő Anyámmal) való, újból csak tiltott találkozásában folytatódott, végül pedig végzetesen körbenőtt bennünket is, Magát és engem, soha el nem eresztve, de örökre szét is választva minket.
Apácskát, tudja, iskoláimban sokan vélték látogatáskor az én édesapámnak. De én sose hittem, hogy ő az apám volna. Mamicska Anka, a dajkám, s fölnevelő anyám, Juditmama tiszteletesné ugyanis egészen kicsi lánykoromtól kezdve beszéltek nekem elhunyt szüleimről. Később tudtam meg: Ezt Apácska kérte. Hogy halljak róluk, Ponyiczky Máriáról és Palkovits Endréről, még ha titok lengte is be végzetes sorsukat. S hogy tudjam azt is, hogyan kaptam tőlük a nevemet. Mert Jadvigának Anyácskám akart hívni – Apám állítólag mégis az ő nevét, a Máriát jegyeztette be nekem elsőnek.
Sokszor próbáltam Édesanyám alakját elképzelni, s utóbb úgy éreztem már, mintha emlékeim is lennének róla. Őriztem Anyámról (s ahogy Maga tudja, őrzök is) három fotográfiát** (szívszorítóan szép volt leánynak, fiatalasszonynak, és nemcsak én tartottam annak), rám maradt egy-két kendője, terítője, megkaptam az ágyneműjét, és gyermekéveimtől a mai napig azon a párnán alszom, amit ő díszített fehér slingelt hímzéssel. S meséltek nekem néhány buta kis történetet a lánykorából, mert pótanyáim szerencsére ismerték őt. Mamicska Anka, mielőtt Édesanyám megbetegedésekor a dajkámmá lett volna, cselédeskedett is náluk néhány évig a tanítói házban, Juditmama pedig karvezetője volt az evangélikus leánykórusban, ahol Édesanyám mandolinozott is.
Elalváskor Anyám dúdolását véltem hallani, álmomban ajkával simogatott, máskor főzni láttam, egyszer pedig szoknyát próbált rám, az asztalon álltam, s onnan zuhantam a karjába. De legtöbbször azt álmodtam róla, hogy a paplakbeli ágyam szélén ülök, szólítom, ő pisszentve teszi szájamra mutatóujját, nyakába akasztja, majd hátára veti kék-fehér sodort zsinóron a mandolint, és lábujjhegyen a nyitott ablakhoz óvakodik, fölül a párkányra, s azonmód, hálóingben, mezítláb kilép, s a gyepes udvaron átsétálva, mit én már az ablakhoz szaladva nézek, leereszkedik lassan a patakvölgybe, és én kiáltozok utána, de hang nem hagyja el a torkom. Később sem értettem, hogyan láthatom álmomban, ha nem emlékezhetek rá. Pedig láttam, egyévesen is láttam és hallottam.
Egy ízben a Sankt Pölten-i kápolnában egy éjszakai meditációs gyakorlaton ájulásos révületbe esve sikoltozást hallottam, talán egy ajtón túlról, és tudtam, hogy ez az Anyám. Aztán e jelenésben valaki fölemelt, melléhez szorított, és sokáig rohant velem. A vakáción elmentem Mamicska Ankához, elmondtam ezt neki, s ő azt felelte, hogy így történhetett. Amikor Édesanyám meghalt, előtte ő valamiért hazament éppen, engem pedig a szomszédasszonyra bízott, aki akkor felkapott, és őhozzá, Ankához szaladt énvelem.
A gyötrelmes feltételezést, hogy Anyám vajon nem önkezével vetett-e véget életének, Mamicska Anka határozottan tagadta, holott a fülembe jutott, hogy ezt rebesgetik. Apácska pedig egyáltalán nem akart erről beszélni. Bakfiskoromban volt idő, amikor újra és újra megkérdeztem tőle, hogyan haltak meg a szüleim. Apád vérmérgezésben, Édesanyád valami gyermekágyi lázban, de ne beszéljünk többet már erről! S hiába vetettem ellene, hogy hiszen akkor már egyéves voltam, és addig nem tarthat el a szülési láz!
Édesanyámról a legtöbbet mégis Apácskától hallottam. Kislánykoromban is beszélt róla, el nem mulasztotta volna, hogy szóba hozza, ahányszor meglátogatott, akár ha csak így is: „Anyád hogy örülne, ha most látna”, vagy hogy „szép a hajad, mint Édesanyádé volt”.
De legjobban az rendített meg, hogy amikor Sankt Pöltenben lematuráltam, elvitt vacsorázni, s elbeszélt valami lelket emelően és szorongatóan szépet. Egy parkra néző teraszon ültünk, ő pezsgővel köszöntött, és akkor mesélt nekem először a szerelmükről Édesanyámmal.
Történetük mintha hályogot rántott volna le szememről, s megindultan éreztem, hogy vágyaim, melyek addig is lelkem zavaros mélyén lappangtak, most föltámadnak bennem. Egyfelől a sóvárgó kívánsággá, hogy nélkülözött Anyácskámra úgy találjak rá, hogy szinte már én lehessek ő is, és egyszerre élhessem mindkettőnk életét. S ebből is következve a másik vágy: Most, hogy érett lehetek már erre, szerethessem ezt a férfit mint nő is, mint egyszerre Anyám és én, akik életében őt igazán szerettük (mert azt már akkor is tudtam, hogy Mamovka kezdettől fogva sértetten, szeretetlenül bánt Apácskával).
Egyre tisztábban kirajzolódó érzésemről semmit sem árulhattam el neki. Rajonghattam érte ugyanúgy, mint szeles-cserfes növendék koromban, megpillantásakor nyakát karolva, s arcom a mellére fektetve, összecsókolhattam orcáját, ha valami szépet vagy kacagtatót mondott, és kitárhattam neki a lelkem ezután is, csak most már épp arról kellett hallgatnom, ami mindjobban betöltött.

* hát elég ritkán volt ilyen (ez kb. 1937 május lehetett)
** már csak kettő van meg



KiadóMagvető Kiadó
Az idézet forrásap. 57-63.

Jadvižin polšář (Cseh)


Jadviga píše do Ondrišova deníku (1)

Nyní již za Vámi přicházím sem, do Vašeho deníku.
Otevírám jeho blednoucí, indigově modrou plátěnou vazbu, jako bych rozhrnovala opranou košili na Vaší hrudi a ze stop na Vašem těle a Vašich tvářích začínala číst: „Začínam túto knižočku. Já, Andrej Osztatní, začínám psát tyto zápisky 5. února roku 1915, den před svou ženitbou.“
Mezi světle fialovými linkami hladím a prsty následuji Vás. Dlouhou dobu jsem mezi Vaše řádky sklouzávala pouze očima, ale teď již cítím, že dovolíte, abych se Vašeho těla, Vašeho deníku dotýkala rukama, ba dokonce ho hladila perem. Jestliže jsem kdysi nezanechala na Vaší kůži stopy nehtů po dosud živých okamžicích, učiním tak nyní. A až knihu zavřu, složím na ni hlavu, jako kdysi na Vaši hruď.
Budu psát do Vašeho deníku a číst si v něm, kdykoliv k Vám budu chtít promluvit, kdykoliv zatoužím uslyšet Váš hlas, spatřit Vaše zápěstí se skřípajícím perem a Vaši tvář zdvihající se v zadumání od papíru nebo budu-li si chtít vybavit Vaši mladistvou postavu (nic nevadí, bude-li v náručí, v lůně jiných žen), odkázanou těmto stránkám, a nás dva, jak jste nás tehdy viděl.
Jak je mi líto, že jste mi tuto knihu nedal do ruky dříve! Že jste mi svěřil své tajemství teprve tehdy, když jste zaslechl volání, které ši představuji jako poplašné znamení lodní sirény. Proč jsem směla vyndat Váš deník ze dna truhlice teprve poté; co jste již odešel?
Vždyť by nám bylo tolikrát pomohlo najít k sobě cestu, kdybychom byli mohli jeden o druhém pochopit a přijmout ještě více z toho, co se skrývá v hloubi druhého člověka, zcela nikdy nepoznatelného, co nelze vytrhnout silou a co by, kdybychom to chtěli pokradmu vyslídit, ukázalo jen pokřivený obraz a kromě toho by to bylo zneuctění.
Však jsem se také zastyděla, když jsem (již dosti dávno) narazila při hledání v truhle na tuto knížečku a padla mi do očí věta „dnes konečně smím vést Jadvigu k oltáři“. Nezavřela jsem ji hned, místo toho jsem přelétla očima její první stránku.
Stejně jako jste mne Vy se studem v očích mnohokrát prosil o odpuštění za to, že jste mne na počátku našeho manželství chtěl násilím donutit k vyznání. V jednom důvěrném okamžiku jsem s ním i začala, ale Vy jste se do mne netrpělivě pustil. „Ven s tím! Kdy, jak, s kým?“ Nedokážala jsem odpovědět a cítila jsem, že se ve mně na celý život zlomila ochota upřímně se Vám svěřit. Snad teprve nyní, když Vám píši, bych byla schopna mluvit i o těchto věcech.
A kolikrát jste se přede mnou hluboce kál za to, že jste konec-konců pošlapal mou čest, když jste mne učinil svou ženou násilím! Navždy však již zůstane mou hanbou, že jste se kál marně, nikdy jsem Vám nedokázala ze srdce odpustit, a že mnoho věcí, kterých jsem se dopustila, jsem učinila jako ukřivděnou, vzdornou odpověď a ne pouze z vnitřního popudu a podle svého vnitřního hlasu, které by ostatně samy o sobě byly dostatečnou pohnutkou k témuž.
Snad by nám bylo pomohlo, kdybychom se byli odvážili do oněch končin, do kterých jste se Vy začal vydávat již v mládí, když jste psal tyto stránky, a kdybych se neocitla na nivách Vašich tajemství teprve nyní. Neboť tak se nám nikdy nepodařilo setkat a přebývat spolu v tomto vnitřním světě.

Původně nebylo tady, jeden vložené:

Mišo dnes vytáhl paty z domu již dopoledne, konečně nedřepí celý den doma se svou bolestí, šel se dívat na vlaky (možná se staví i na salaši u Martina*) a já zůstala nerušena o samotě s Vámi.
Odkud tedy začít?
Drahý môj Milý, nejprve Vám svěřím své prastaré tajemství a nevím, zda by bylo bývalo lepší, kdybyste o něm byl věděl. Až do doby, kdy tak náhle, v nejlepších letech svého tvůrčího života odešel, jsem milovala jednoho muže: svého Poručníka a Vašeho Otce, Juraje Osztatního.
Pokud byste byl zvědav, odkdy a jak, odpověděla bych, že odjakživa a z celé duše i z celého srdce. O příčině této náklonnosti byste asi řekl, že jí mohla být dětská příchylnost k dobrotivému Tatíčkovi (i já mu tak říkala), něha a vděk, které kvas osamělého fantazírování dospívající dívky, hladovějící po citech, přetavil do neskutečného blouznění o ideálu a považoval je za lásku. Zpočátku to jistě bylo i takto. Ale snad nikdy jenom takto.
Vidíte, jak málo jsme mluvili i o našich rodičích! Nevěděla jsem, skutečně nevěděla, Drahý môj, co o nich víte. Teprve zde čtu, co jste slyšel od starého Gregora, že by si snad Tatíček byl mohl vzít „dceru kantora Ponyiczkého“, mou Matku. Čili že by si byli mohli zvolit jeden druhého. Kdyby na tom nebylo záhadné zrovna to, zda se této svobodné volbě postavily do cesty překážky, nebo ne. Neboť vidím, že jak pro mne, tak i pro Vás zůstalo tajemstvím, proč skončila láska našich rodičů tak rychle. Náhlé zasnoubení a svatba Tatíčka Juraje s Matkou Racskovou vypadá z Vašich řádků stejně trucovitě jako z oněch několika kusých slov, která mi o tom řekl můj Poručník. Nemohu ovšem nic vědět o tom, co se stalo na druhé straně, mezi mým Otcem a Matkou. Nemohu tak počítat ani se vzájemnou přitažlivostí, ani s vynucenou rezignací, nic nevím o tom, proč a jak splynul jejich život na okamžik jediného vzletu, ze kterého jsem jen taktak stihla vyklíčit a už mu byl konec.
Z čeho se asi radovali a v čem se zklamali ti čtyři lidé, Vaši a mí rodiče, co asi cítili, když slibovali věrnost svým nastávajícím v týž den? Nepřísahali Váš Otec a má Matka v tom okamžiku i něco jiného, daleko od sebe, avšak přece jeden druhému? Jak jinak by mohl být Tatíček Juraj věrnějším otcem mně než své vlastní dceři, když jsem osiřela? Jak by mohla má Matka zaplňovat i desetiletí po své smrti ten nejmilejší kout jeho srdce (vždyť se tím přede mnou ani netajil)? Dokázal byste na to odpovědět?
Nedokáži pojmenovat, jen tuším sílu onoho citu, který je současně požehnáním i kletbou, který se zakořenil v našich odloučených rodičích, později opět pokračoval v zakázaných setkáních Tatíčka se mnou (a potažmo i s Matkou, kterou jsem mu ztělesňovala), až konečně osudově ovládl i nás, Vás a mne, nikdy nás neopustil, ale také nás navždy rozdělil.
Při návštěvách ve škole považovali mnozí Tatíčka za mého otce. Já jsem ale nikdy nevěřila tomu, že by byl mým otcem. Mamička Anka, má chůva, a má nevlastní matka Judit, paní farářová, mi totiž od mého nejútlejšího věku vyprávěly o mých zesnulých rodičích. Později jsem se dozvěděla, že si to tak přál Tatíček. Abych slyšela o Márii Ponyiczké a Andreji Palkovitsovi, i když byl jejich tragický osud zastřen pláštěm tajemství. A abych věděla i to, jak jsem po nich dostala jméno. Jméno Jadviga mi totiž chtěla dát Maminka, ale Otec prý stejně nechal zapsat jako první její jméno, Mária.
Mnohokrát jsem se pokoušela představit si svou Matku a později jsem již cítila, jako bych si na ni vzpomínala. Opatrovala jsem (a jak víte, opatruji dodnes) tři její fotografie** (jako dívka a mladá paní byla krásná, až se srdce svíralo, a nejen podle mne), zbylo mi po ní několik šátků, ubrusů, dostala jsem její ložní prádlo a od svých dětských let až podnes spím na polštáři, který sama ozdobila bílým lemem. Mé nevlastní matky ji naštěstí znaly, takže mi vyprávěly i několik historek z jejích dívčích let. Mamička Anka sloužila několik let u nich v kantorském domě, ještě než se stala za nemoci mé Matky mou chůvou, a maminka Judit byla sbormistryní evangelického dívčího sboru, ve kterém má Matka hrávala na mandolínu.
Při usínání se mi zdávalo, že slyším Matčino pobrukování, ve snu mě hladila svými rty, jednou jsem ji viděla u plotny, jindy mi zase zkoušela sukni, stála jsem na stole a padla jí odtamtud do náruče. Ale nejčastěji se mi zdálo, jak sedím na faře na kraji své postele, volám na ni, ona mi pokládá na ústa ukazovák, dává si přes krk a potom pokládá na záda mandolínu na modrobílém provazu a po špičkách se plíží k otevřenému oknu, sedne si na římsu a hned vzápětí sestoupí v noční košili z okna, přejde bosky travnatý dvůr, na což se já dívám už od okna, pomalu se spustí k potoku v údolí a já za ní křičím, ale z hrdla mi nevychází žádný hlas. Ani později jsem nepochopila, jak ji mohu vidět ve snu, když si na ni nepamatuji. Přitom jsem ji viděla, viděla jsem ji a slyšela, už když mi byl jeden rok.
Jednou jsem na duchovních cvičeních v sanktpöltenské kapli upadla při noční meditaci do vytržení blízkého mdlobám, slyšela jsem výkřik, snad zpoza nějakých dveří, a věděla jsem, že je to má Matka. Potom mne v tom vidění někdo zvedl, přitiskl si mne na prsa a dlouho se mnou běžel. O vakacích jsem zašla za Mamičkou Ankou, odvyprávěla jí to a ona mi odpověděla, že se to skutečně mohlo stát. Nedlouho před smrtí mé Matky si Anka pro něco odskočila domů a svěřila mne sousedce, která mne potom popadla a běžela se mnou za ní.
Trýznivou domněnku, že si Matka možná sama sáhla na život, Mamička Anka rozhodně odmítala, ačkoliv jsem se doslechla, že se to povídá. Tatíček o tom vůbec nechtěl mluvit. V dospívání jsem měla období, kdy jsem se ho stále znovu vyptávala, jak zemřeli mí rodiče. Otec na otravu krve a Matka na nějakou horečku omladnic, a už o tom nemluvme! Marně jsem namítala, že mi tehdy přece byl už jeden rok a horečka omladnic nemůže trvat tak dlouho po porodu!
Nejvíc jsem o Matce stejně slyšela od Tatíčka. Mluvil o ní, už když jsem byla malá holčička, a nikdy by si byl nedal ujít příležitost zavést na ni při návštěvě řeč, i když častokrát prohodil jen „jakou by měla Matka radost, kdyby tě teď viděla“ nebo třeba „máš stejně krásné vlasy, jako měla tvá Matka“.
Nejvíce však na mne zapůsobilo, že když jsem v Sankt Pöltenu odmaturovala, vzal mne na večeři a vyprávěl mi něco, co povzneslo mou duši a bylo tísnivě krásné. Seděli jsem na terase s výhledem do parku, on mi připíjel šampaňským, a tehdy mi poprvé vyprávět o své lásce k mé Matce.
Jejich příběh jako by mi byl strhl závoj s očí. S pohnutím jsem cítila, jak ve mně ožívají touhy, které do té doby ještě dřímaly na kalném dnu mé duše. Především jako toužebné přání, abych svou tolik postrádanou Mamičku nalezla tak, že se takřka stanu jí a budu žít najednou život nás obou. Z toho pramenila touha milovat tohoto muže nyní, když už jsem zralá, i jako žena, spojující v sobě svou Matku i sebe samu. Byly jsme totiž jediné dvě ženy, které ho kdy skutečně milovaly (již tehdy jsem věděla, že Matka zacházela s Tatíčkem od samého počátku uraženě a bezcitně).
O svém stále přesněji se rýsujícím citu jsem mu nesměla nic prozradit. Mohla jsem jím být nadšená úplně stejně jako bláznivě upovídaná chovanka v době studií. Mohla jsem ho k sobě přivinout, kdykoliv jsem ho spatřila, položit si hlavu na jeho hruď a zlíbatjeho tváře, kdykoliv řekl něco, co bylo hezké nebo k smíchu, a i nyní jsem mu mohla otevřít svou duši. Jen jsem musela mlčet právě o tom, co mne naplňovalo stále více.

* chodíval jsem k nim jen málo (tohle může být asi tak květen 1937)
** už jsou jen dvě


KiadóArgo

minimap