Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Arany János: K otevření mostu (Híd-avatás Cseh nyelven)

Arany János portréja

Híd-avatás (Magyar)

Szólt a fiú: "Kettő, vagy semmi!"
   És kártya perdül, kártya mén;
Bedobta... késő visszavenni:
   Ez az utolsó tétemény:
   "Egy fiatal élet-remény."

A kártya nem "fest", - a fiúnak
   Vérgyöngy izzad ki homlokán.
Tét elveszett!... ő vándorútnak
   - Most már remény nélkül, magán -
   Indúl a késő éjszakán.

Előtte a folyam, az új hid,
   Még rajta zászlók lengenek:
Ma szentelé föl a komoly hit,
   S vidám zenével körmenet:
   Nyeré "Szűz-Szent-Margit" nevet.

Halad középig, hova záros
   Kapcsát ereszték mesteri;
Éjfélt is a négy parti város
   Tornyában sorra elveri; -
   Lenn, csillagok száz-ezeri.

S amint az óra, csengve, bongva,
   Ki véknyan üt, ki vastagon,
S ő néz a visszás csillagokba:
   Kél egy-egy árnyék a habon:
   Ősz, gyermek, ifju, hajadon.

Elébb csak a fej nő ki állig,
   S körülforog kiváncsian;
Majd az egész termet kiválik
   S ujjonganak mindannyian:
   "Uj hid! avatni mind! vigan."

"Jerünk!... ki kezdje? a galamb-pár!"
   Fehérben ifju és leány
Ölelkezik s a hídon van már:
   "Egymásé a halál után!"
   S buknak, - mint egykor igazán.

Taps várja. - "Most a millióson
   Van a sor: bátran, öregem!" -
"Ha megszökött minden adósom:
   Igy szökni tisztesebb nekem!"
   S elsímul a víz tükre lenn.

Hivatlanul is jönnek aztán
   A harmadik, a negyedik:
"Én a quaternót elszalasztám!"
   "Én a becsűletet, - pedig
   Viseltem négy évtizedig."

S kört körre hány a barna hullám,
   Amint letűnnek, itt vagy ott.
Jön egy fiú: "Én most tanúlám
   Az elsőt; pénzem elfogyott:
   Nem adtak: ugrom hát nagyot!"

Egy tisztes agg, fehér szakállal,
   Lassan a hídra vánszorog:
"Hordozta ez, míg birta vállal,
   A létet: mégis nyomorog! -
   Fogadd be, nyílt örvény-torok!

Unalmas arc, félig kifestve -
   Egy úri nő lomhán kikel:
"Ah, kínos élet: reggel, estve
   Öltözni és vetkezni kell!"
   Ezt is hullámok nyelik el.

Nagy zajjal egy dúlt férfi váza
   Csörtet fel és vigyorgva mond:
"Enyém a hadvezéri pálca,
   Mely megveré Napleont!"
   A többi sugdos: "a bolond!..."

Szurtos fiú ennek nyakába
   Hátul röhögve ott terem
S ketten repűlnek a Dunába:
   "Lábszijjra várt a mesterem:
   No, várjon, míg megkérlelem!"

"Én dús vagyok" kiált egy másik
   S élvezni többé nem tudom! -"
"Én hű valék a kézfogásig
   S elvette Alfréd a hugom'!"
   Eltűnnek mind, a járt uton.

"Párbajban ezt én így fogadtam:
   Menj hát elül, sötét golyó!" --
"Én a szemérmet félrehagytam,
   És íme, az lőn bosszuló:
   Most vőlegényem a folyó. -"

Igy, s már nem egyenkint, - seregben,
   Cikázva, némán ugranak,
Mint röpke hal a tengerekben;
   Vagy mint csoportos madarak
   Föl-fölreppenve, szállanak.

Órjás szemekben hull e zápor,
   Lenn táncol órjás buborék;
Félkörben az öngyilkos tábor
   Zúg fel s le, mint malomkerék;
   A Duna győzi s adja még.

Néz a fiú... nem látja többé,
   Elméje bódult, szeme vak;
De, amint sűrübbé, sűrübbé
   Nő a veszélyes forgatag:
   Megérzi sodrát, hogy ragad.

S nincs ellenállás e viharnak, -
   Széttörni e varázsgyürüt
Nincsen hatalma földi karnak. -
   Mire az óra egyet üt:
   Üres a híd, - csend mindenütt.

1877 aug. 22



Az idézet forrásahttp://mek.niif.hu

K otevření mostu (Cseh)

„Vše nebo nic!“ si jinoch řekl.
Šustění karet, snímání.
Vsadil… a pozdě již se lekl.
Vždyť do sázky dal poslední:
naději mladičkých svých dní!

Nepřišla barva – vše se hroutí…
Na čele krvavý má pot.
Prohrál… A jinoch smutnou poutí
sám, bez naděje na život,
jde pozdní nocí do temnot.

V tmách – nový most nad řekou sinou,
prapory ještě posetý.
Dnes otevřen byl vážnou vírou
a hudba zněla v ústrety.
Most svaté panny Markéty.

Jde doprostřed, kde inženýři
vzpěradla mostu spustili;
čtyř pobřežních měst věže čtyři
po sobě půlnoc odbily.
A do vln hvězdy sněžily.

A jak hodiny zvučí, duní,
kvílivě bijí v noční svět,
hoch shlíží k hvězdám v temné tůni,
kde z pěn se zástup stínů zved:
dítě a chlapec, dívka, kmet.

Z počátku vidět lze jen hlavu,
jak projevují zvědavost;
pak celé postavy zřít v davu,
radující se: Nový most!
Vesele zasvěťme ten skvost!

„Kdo dřív?… Pár hrdliček ať začne!“
Chlapec a dívka – bílý šat –
na mostě obejmou se lačně.
„Mrtvi se smíme milovat!“
A skočí – jak kdys jedenkrát.

Potlesk. A křik: „Jen s chutí, brachu!“
A boháč ke skoku se chystá:
„Když moji dlužníci jsou v prachu,
čestnější bude smrt, ta jistá!“
Hladina uklidní se, čistá.

Pak přicházejí bez vyzvání
čtvrtý a pátý a tak dál.
„Kvaterno uteklo mi, páni!“
„A mně zas čest – nu, proč bych lhal?
A čtyřicet let jsem ji znal!“

A pády počaly se množit,
kruhy vln rostou přetiše.
Jde hoch: „Já první zkoušku složit
jsem chtěl, však jsem už bez groše,
víc nepošlou mi – sbohem, vše!“

Kmet zvolna stoupá na zábradlí,
s bělostným vousem, churavý:
„Nést život nemohu již, zchřadlý,
už o mně jenom bída ví!“
Ukryj ho, víre hltavý!

Tvář znuděná, půl zmalovaná,
dáma, jež s vším chce zúčtovat:
„Ach, trapný život – večer, zrána,
stále se svlékat, oblékat!“
A vlny skryly její pád.

Kostlivec zvolá hřmotně, prudce,
než osudný čin vykoná:
„Mám, hleďte, žezlo vojevůdce,
já zdrtil Napoleona!“
„Zbláznil se,“ šeptá kolona.

A s chechtotem mu za krk skočí
špinavý hoch jak šílenec
a v Dunaji se oba smočí:
„Zbít chtěl mě mistr surovec,
nekleknu před ním, marná věc!“

„Mám bohatství,“ čís hlas tma skryla,
„však nevím, jak bych užíval.“
„Já; věrná, se s ním zasnoubila,
a Albert si mou sestru vzal!“
Všem stejný hrob se otvíral.

„Já v souboji to slíbil čestně –
pojď tedy, kulko, smrt mi nes!“
„Já cudnost ztratila neřestně
a za pokutu – jaký děs! –
snoubencem Dunaj buď mi dnes!“

Tak v houfech – ne už jednotlivě –
mlčky se ve tmě míhají
jak ryby v moři, mrštně, živě,
jak ptáci, kteří vzlétají
a v hejnech krouží, padají.

Jako když liják mrtvol padá
do vod tam v temnou hlubokost,
točí se sebevrahů řada
jak mlýnské kolo: řeka… most…
Dunaj je chrlí, má jich dost.

Jinoch se dívá… slepý, bludný,
ohlušený a jako v snách…
Ale jak houstne vír ten svůdný,
pocítí jinoch v temnotách,
jak by jej zástup dolů táh…

Neubrání se ani zpola;
lidský tvor nemá pomoci
proti zlu čarovného kola…
Než bila jedna s půlnoci
most – prázdný zas – čněl do noci…



Az idézet forrása1957, János Arany: Zvon v pustě, Státní nakladatelství, Praha

minimap